Tlak na ekologičnost firem není jen novinkou posledních let. Už na počátku tisíciletí si firmy, jednotlivci a různé skupiny na Západě kupovali offsety, aby kompenzovali negativní dopad své činnosti na životní prostředí. Často tak činili s dobrým úmyslem a investovali do smysluplného projektu. V některých případech přišlo ale mnoho prostředků vniveč a tím se zpochybnil celý koncept offsetů. Ten má ale v dnešní době prohlubující se klimatické změny ještě větší význam než dříve, proto je potřeba zejména umět rozlišovat kvalitní offsety od nekvalitních.
Hlavní myšlenkou uhlíkových kreditů ve formě tzv. offsetů je to, že firma jejich nákupem může vykompenzovat emise oxidu uhličitého, které svou činností přímo nebo nepřímo způsobuje. A zde může nastat první problém, pokud by se jednalo právě o kompenzaci emisí z její přímé činnosti, zjednodušeně řečeno z jejich vlastního komínu. Tyto emise má totiž firma pod svou kontrolou a měla by se je snažit eliminovat úsporami nebo přechodem na jinou technologii. Pokud jako zdroj tepla firma využívá spalování uhlí, tak by jej měla co nejdříve nahradit alternativním zdrojem. Alternativní nízkoemisní technologie ale nemusí být vždy dostupná, případně ne hned, anebo může být extrémně drahá a náročná na použití. A právě v takovém případě je podle nás lepší využít offset než uhlíkovou stopu neřešit vůbec. Je to stejné, jako když se někdo potřebuje dostat z Evropy do USA. Buď se může vydat na dlouhou plavbu plachetnicí přes oceán, anebo si koupí offset, aby vykompenzoval uhlíkovou stopu z cesty letadlem, jako nabízí např. Lufthansa. Podobně lze kompenzovat cestu autem na benzín, jako nabízí např. Shell v Kanadě.
Kdokoli si kupuje offsety s upřímnou snahou o snížení své uhlíkové stopy, měl by si ještě ověřit, zda je vybraný offset dostatečně kvalitní. Kvalita má čtyři hlavní složky. V první řadě musí kvalitní offsetový kredit představovat alespoň jednu metrickou tunu dodatečného, trvalého a nepřesunutého odstranění CO2 z atmosféry (tzv. Carbon dioxide removal - CDR). Za druhé, kvalitní offsetový kredit by měl pocházet z činností, které významně nepřispívají k sociálním nebo environmentálním škodám. Za třetí by měl být offsetový program certifikovaný a auditovaný nezávislou autoritou podle mezinárodních standardů jako např. Verra. Za čtvrté je pak na místě hodnotit i vedlejší benefity, které daný offsetový projekt přináší nad rámec zachycení uhlíku. Ty mohou být významné zejména u CDR projektů postavených na přírodních mechanismech, jimž tak zvyšují hodnotu. Primárně se ale posuzují tři kritéria z první složky, jako je dodatečnost (additionality), trvalost (permanence) a riziko přesunutí (leakage).
Offsetový program kompenzace emisí uhlíku má hodnotu pouze tehdy, pokud lze prokázat, že by k němu bez financování formou offsetů nedošlo. Například by nedošlo k výsadbě stromů anebo ke zvýšení množství uhlíku v půdě díky přechodu na regenerativní způsob zemědělství. Nelze tedy například vykazovat zalesnění, které musí majitel lesa provést ze zákona po vykácení původního lesa. Stejně tak by se do offsetového projektu neměla zahrnovat taková opatření, která byla z velké části financována formou státních dotací.
Podstatné přitom je, aby byla vždy pečlivě stanovena výchozí úroveň, ze které se bude vycházet při výpočtu množství zachyceného a uloženého uhlíku.
CDR projekty se dělí podle doby uložení uhlíku na krátkodobé (méně než 100 let), střednědobé (od 100 do 1000 let) a dlouhodobé (více než 1000 let). Čím je doba uložení uhlíku mimo atmosféru delší, tím má projekt vyšší hodnotu.
Největší objemy offsetů se dnes generují ve výsadbě stromů a v zachytávání uhlíku v půdě. Tyto projekty se hodnotí jako krátkodobé, protože odstraňování uhlíku je v přírodních ekosystémech ze své podstaty pomíjivé, na rozdíl od technických řešení, která mohou ukládat uhlík dlouhodobě.
Vydavatelé offsetů proto dnes využívají tzv. „vyrovnávací rezervy“, z nichž mohou nahradit tuny uhlíku, které se vrátí zpět do atmosféry (například v důsledku lesního požáru, nezákonné těžby dřeva, anebo rozorání půdy bohaté na organickou hmotu). Stejně tak by ale vydavatelé offsetů měly uplatňovat důrazná opatření, která rizika úniku zpět do atmosféry minimalizují.
Některé projekty neúmyslně přesouvají emise z jedné geografické oblasti do jiné (třeba i na mezinárodní úrovni). Typicky k tomu dochází, když se někde na poli vysází les anebo se pěstuje na poli biomasa k produkci bioplynu a tím se omezí produkce potravin v dané lokalitě, takže se začnou pěstovat někde jinde na nově vykáceném lese. Tyto případné negativní důsledky projektu je potřeba kvantifikovat a odečíst z jeho přínosu.
